II. kapitola

3. června 2012 v 14:45 | Coco |  Píšu

2. KAPITOLA


Po hodinovém uklidňování donutil Sebastian Coco jít dál a hledat Arguse. Bono se taky někam ztratil v lese, když uslyšel vřískot a Coco usoudila, že ho volala máma.
Oba přešli louku, kde nabrali jablka. Po stranách je doprovázel les a slunce se přetáhlo přes pravé odpoledne. Z toho Sebastian vyvodil, že jdou na východ. Coco vytáhla svůj kompas a ověřila to - měl pravdu.
Chvíli se táhlo ticho, pak Coco uslyšela výstřel a řev. Otočila a zakryla si oči proti slunci. Viděla z lesa daleko za nimi vybíhat zvíře.
"Vidím zvíře." Sebastian se otočil za její pohledem.
"To je kočka." Souhlasil.
"Je to větší, mnohem větší," opravila ho.
"Kočkovitá šelma no."
Chvíli za divokou šelmou vyjeli z lesa jezdci na koních. Bylo jich nejméně tucet, každý měl zbraň a každý řval. Rychle se blížili. Dvacet metrů. Slunce na louce dělalo zrcadlové odlesky. Deset metrů. Šelma zběsile běžela. Další výstřel. Jezdci pořád vykřikovali a ani jednomu se to nelíbilo.
"Utíkejte!" křikla kočka.
"Nekřičela na nás náhodou ta šelma?" Zeptal se ironicky Sebastian.
"To je puma," řekla Coco s úžasem. "A nebezpečně se blíží." Ale pravda je, že se Coco víc bojí hlasitých pronásledujících jezdců.
"Pomozte mi!" Křičela kočka. Ani jeden se nehnul. Puma k nim doběhla a Coco s sebou trhla. "Řekněte, že patřím k vám," prudce oddechovala. "nic jsem neukradla." Sebastian si všiml napnutých svalů na kočce. Musela běžet dlouho, protože těžce vydechovala, ale Coco spíše zaměstnávali nebezpeční jezdci.
Dojeli na koních k dětem a kočce a obklíčili je. Jeden, asi vůdce, vyjel blíž.
"Chcete chránit tu zlodějku?" zeptal se. Koukal na ně z výšky koně s pohrdáním.
"O-ona patří k nám." Vykoktal Sebastian.
"Podle zákona patří do vězení."
"Nic jsem neukradla. Byl to zajíc! Já nejím mrkve." bránila se kočka.
"To zní logicky." řekla Coco.
"Zmlkněte!" okřikl je jezdec. "Mluvím s tím malým chlapcem."
"Ano. Ona nejí mrkve. Je nevinná a patří k nám." Puma se na chlapce vděčně koukla.
"Dobře. Ona může jít, ale vás dva jsem nikdy neviděl. Půjdete s námi," jeho kůň přešlápl a pořád ještě prudce oddechoval z dlouhé honičky. "Vezměte je!"
"To nemůžete!" Protestovala Coco, ale jezdci si jí nevšímali. Násilím vzali Coco i Sebastiana na koně a odjeli.
"Máte to u mě!" zakřičela za nimi puma a vyrazila do lesa.
Jízda na koni nebyla nic příjemného. Sebastiana si za sebe posadil menší jezdec na bílém koni, který byl bez přilbice. Ostatní jí měli, ale do obličeje jim vidět bylo. Vůdce, co k nim předtím mluvil, měl ostré rysy, černou bradku a jel na tmavě hnědém koni. Coco seděla u nejmladšího jezdce. Neodvážila se mu podívat do očí. Seděla před ním, a jelikož měla sukni, seděla s nohama na jednu stranu. Moc pohodlné to nebylo, ale lepší než být tažena za provazy. Pořád se koukala do lesa, jestli nezahlédne pumu, ale neviděla jí.
Cesta trvala asi půl hodiny. Slunce už svítilo mezi stromy a ty měli dlouhé stíny. Dojeli až ke kamenné bráně, od které se táhly hradby. V rohu brány stáli nenápadné dřevěné dveře. Vůdčí jezdec zaklepal. Ve dveřích se otevřelo malé okýnko. V okamžiku se zavřelo a těžká brána se začala odsouvat. Její křídla se rozevřela dokořán a koně neochotně vyjeli dovnitř.
Domy ve městě byly ze dřeva. Ženy táhly děti do domů a ty na příjezd koní mávaly zatím, co jezdci hleděli dál na cestu. Jeli okolo dřevěných domů a pár stromů mezi kameny vykouzlili Coco úsměv na tváři. Zatím co Sebastianovi se vůbec nelíbilo jet do neznámého města, bůh ví kde. Přijeli k masivnímu hradu s otevřenýma dveřma, ze kterých vyběhlo několik sloužících. Jezdci seskočili z koní. Sebastian málem spadl koni pod nohy, ale jezdec ho chytil za límec. Jezdec co jel s Coco jí opatrně sesadil a nic neřekl. Jí bylo divné, co u nich dělá. Vůbec k ostatním nepasoval.
Sluhové odvedli koně do vedlejších dřevěných vrat, jezdci vedli své zajatce a šli do velkého sálu. Z kamenů sálala zima a Sebastiana zamrazilo při pohledu na léta nevytřené podlahy. Na oknech vysely velké závěsy, ze kterých by šlo ušít i povlečení na postel.
Došli až ke schodům, které končili kamenným trůnem. Seděl na něm stařík s korunou na hlavě. Spal. Jeden z jezdců si hlasitě odkašlal a král se hned probudil.
"Eeee..." Král dělal, jakoby nespal, ale každý kdo ho viděl, věděl, že to je jen jeho hříčka s myslí. "Chytli jste tu zlodějku?"
"Ne, ale,"
"Jaké ale? Žádné špatné zprávy."
"ale máme tyhle dva. Tvrdí, že nic neprovedla. Tak jsme je zajali." Popostrčili Coco a Sebastiana před sebe. Král se usmál a začal si děti před sebou spokojeně prohlížet.
"Odkud jste? Z mého království rozhodně ne."
"Jsme z..." Začala Coco.
"Jsme sirotci a rodiče nás opustili v daleké zemi. Doputovali jsme až sem." Zalhal Sebastian a král se skoro zamračil.
"To je vskutku smutné. Škoda, že už necítím emoce jako před lety." král zapřemýšlel. "Zamkněte naše hosty do komnat v pravém křídle." rozkázal po chvíli.
Jezdci vzali děti za ramena a vedli je pryč. Minuli sloup a Coco se ve dveřích ohlédla. Uviděla krále, jak znovu usíná.
Do pokojů je zavedl už jen jezdec menší postavy, ostatní šli pryč nebo je zastavil někdo, kdo chtěl naléhavě pomoc. Měli jeden pokoj dohromady. Nábytku nebylo moc, ale dvě postele jim postačí. V rohu stál stůl a u protější stěny stála skříň. Ve středu místnosti byl stolek se zlacenou vázou. Coco hned napadlo, že do nich další den natrhá květiny. Naproti dveřím vedli dveře na balkón.
"Spím vpravo." Promluvil Sebastian.
"Mě je to jedno." Řekla Coco a šla si sednout na postel. "Nesmíme tu zůstat dlouho. Zítra půjdeme najít někoho, kdo by věděl, jak najít Arguse a vrátit se zpátky do našeho světa." Sebastian mlčel, po chvíli přikývl a Coco dodala: "Musím z tohohle světa vzít něco do našeho. Jako maminka. Říkává mi, ať vždycky mám vzpomínku. Nejlepší je si něco zapsat nebo mít něco, co mi to bude připomínat." Sebastian zesmutněl. Jeho pohled byl přemýšlivý a smutný. "Co je?"
"Nechce se mi o tom mluvit."
"No tak. Když to budeš dusit, moc si nepomůžeš."
"Umřela mi maminka." Začal. "Když se to stalo, říkával mi tatínek, že se jen dostala do jiného světa. Odešla. Pak umřel." Díval se upřeně na podlahu a Coco hledala, co tam vidí. "Nemyslíš, že jsme mrtvý a přešli jsme do jiného -tohohle- světa?" konečně se jí podíval do obličeje. "Argus přežil a není tu s námi."
"To není pravda."
"Co když je? Třeba tu najdu své rodiče."
"Nebo se stalo něco nevysvětlitelného a my jsme v jiném světě." Říkala další možnosti. "Nebo jsme se vrátili zpátky v čase."
"To si nemyslím."
"Každopádně si jdu zapsat, co se nám stalo. Tohle bude hodně vzpomínek." Sebastian si půjčil Knihu magických jevů a četl si jí až do noci, kdy Coco přestala psát do svého deníku a usnula. Dlouho poté přemýšlel, o celé té události. Jestli je nehledá policie nebo Argus ještě u kolejí. Přemýšlel o králi, a jestli je pustí za hradby města. Po dlouhé době mu začala padat víčka a usnul také.

Ráno se probudila první Coco. Šla se kouknout na balkon a viděla pod sebou malé městečko, plné domků, bazarů a lidí. Pak jí napadlo, že ani neví, jak se město jmenuje.
Koukla se na Sebastiana. Spal, a tak se šla ke dveřím. Zkusila kliku, bylo zamčeno, vytáhla z tašky svou sponku, kterou tam má už hodně dlouho a vždycky jí zatím pomohla. Zámek se nečekaně lehce odemkl. Coco vystrčila hlavu a viděla stráž na konci chodby. Oblékla se, vytrhla papír ze sešitu a načmárala na něj vzkaz Sebastianovi, aby věděl, že je ve městečku. Vyšla na chodbu a rozhlédla se. Šla směrem, odkud přišli včerejšího večera, ale strážný jí zarazil.
"Kam jdete, slečno?" Výraz v jeho tváři se nezměnil.
"Podívat se do města." Chvíli se zamyslel a pak odpověděl: "Nevím, jestli to máte dovoleno."
"Nikomu se nic nestane, slibuju." Obešla ho a on se snažil ještě něco říct, ale vyběhla ze dveří do sálu, kde se setkali s králem. Pořádně se nadechla a vyšla ven. Do nosu jí byla vůně ušlapané slámy, písku a dřeva. Lidé kolem chodili a někteří na ní hleděli s překvapením v tvářích. Slyšela městský ruch, ale bylo to lepší než jezdící auta. Za pekárnou našla palouček plný bílých květin, které ještě nikdy neviděla. Pár jich natrhala a stéblem slámy opatrně uvázala. Chtěla to venku ukázat Sebastianovi, tak šla zpátky k hradu i s květinami.
Na hradě jí zastavil jiný strážce, ale vysvětlila mu, že je zajatkyně a jde do své komnaty. První jí nechtěl věřit, ale když chtěla zavolat někoho zodpovědného, pustil jí dál. Sebastian se koukal z okna, a když přišla, otočil se.
"Nechceš se jít kouknout ven?" položila květiny na stolek vedle vázy, tu vzala a šla do koupelny vedle napustit vodu.
"Nevím, měli bychom jít někam jinam. Nelíbí se mi to tu." Květiny už byly ve váze s vodou uprostřed stolku.
"Jenom kouknout." Sebastian po chvíli přikývl a oba vyšli na chodbu a ven. Sebastian měl pochyby z krále, z tohohle města a ze světa, ve kterém právě byl.
Venku ho zalil pach městečka. Viděl všechny ty domky s jedním patrem, obchody a zbrojnice. Šel za Coco a ta ho zavedla do obchodu s dýkami. Všechny byly krásné, plné kamenů a obrázků. Sebastianovi padla do oka jedna se zelenými kamínky uprostřed čepele, které vedly asi tři palce nad ostrou špičku. Dokonce si myslel, že to jsou drahokamy, ale nevěděl, kolik v téhle zemi stojí peněz. Poklepal Coco na rameno a ukázal jí dýku. Byla dlouhá asi dvacet centimetrů. "Ta je nádherná." Řekla a potěžkala si jí v ruce.
"Ahoj," ozvalo se za nimi. Ohlédli se a Coco poznala jezdce, se kterým jela na koni. Byl mladý, asi na sedmnáct. Měl hnědé vlasy, bílou košili a dospělý výraz na tváři. "Král vás pustil do města?"
"Ahoj." Řekla "Neptali jsme se."
"Jak se jmenujete?"
"Tohle je Sebastian," Jak vyslovila jeho jméno, zvedl ruku na přivítanou. "Já jsem Coco."
"A ty?" dodal Sebastian.
"Jmenuju se Dorran. Nečekal bych vás v tomhle obchodě. Máte vůbec peníze?" Coco zavrtěla hlavou a Sebastian si prohlížel dýku. "Ukaž." Vyzval Sebastiana.
"Co?"
"No tu dýku." Sebastian mu jí opatrně podal. "To je dobrý výběr." Řekl po chvíli Dorran. Přišel s dýkou k majitelce obchodu, dal jí pár mincí, které si Coco nestačila prohlédnout. Vrátil se zpátky s dýkou v koženém pouzdře, podal jí Sebastianovi a ten vykulil oči. Ani nestačil poděkovat. "To je na oplátku."
"Za co?"
"Že mě vezmete s sebou." Coco si se Sebastianem vyměnili tázavé pohledy a ten Sebastianův byl nadšený z nové dýky. "Dá se vám věřit?"
"Nám jo, ale jestli tobě, to nevíme."
"Nemáte na vybranou, jestli se chcete dostat přes ty hradby, potřebujete někoho, kdo se tu vyzná a ještě ke všemu patří do králova dvora." Odmlčel se, ale Coco ani Sebastian nic neřekli. "Takže, můžu jít s vámi?" dodal.
"No…" začal Sebastian, Coco se usmála a skočila mu do řeči: "Když nám pomůžeš dostat se pryč, můžeš." Ale Sebastianovi se to moc nelíbilo.

Sebastian byl nadšený z nové dýky a připevnil si jí na bok. Coco šla v nových černých kalhotách, které jí také koupil Dorran, protože ho přesvědčila, že ve žluté sukni to není nejlepší. Byly jí pohodlné a sahali pod kolena. Dohodli se s Dorranem, že mají počkat do večera, kdy pro ně přijde do hradu.
Obešli obchod s keramickými potřebami a hned vedle stál červený stan, který podle Sebastiana jen tak tak stál, ale přesto do něj s Coco vstoupil. Přiletěla vůně umělých látek a magie. Zpoza závěsu k nim přišla docela mladá paní s černými vlasy a jasně zelenýma očima. Měla na sobě rudý hábit, ale přesto jí odhaloval pupík a nohy.
"Copak byste si přáli děti?" posadila se ke stolku. "Já vám můžu povědět všechno, co budete chtít."
"Opravdu?" Podivil se Sebastian. První člověk, co se mu líbil v tomhle světě.
"Máte jednu otázku."
"Zeptáme se na Arguse." Začala Coco a znělo to spíš jako otázka.
"Ne. Zeptáme se jak se dostat z tohoto světa." Sebastian si byl jistý, že to je přednější a některá část Coco to věděla taky.
"Ale co Argus?"
"Nevím." Sebastian začal přemýšlet a Coco moc dobře věděla, že by se chtěl zeptat na své rodiče.
"No tak děti." Oba se na ní koukli. "Co takhle se už zeptat?" Dělala, jakoby už věděli otázku, kterou před jejíma očima tak těžce hledali. Coco pak prolomila ticho a řekla: "Tak se zeptej, mě je to jedno, Arguse najdeme." Sebastian se na ní se smutným úsměvem podíval.
"Můžu v tomhle světě najít své rodiče?" Věštkyně se podivila. Luskla prsty a na stole se objevila koule. Chvíli do ní překvapeně hleděla.
"Můžeš." Řekla nakonec.
"Kde?" vyhrkl Sebastian.
"Měli jste jen jednu otázku." Mávla rukou a závěs stanu se rozletěl. Děti po chvilce vyšli neochotně ven a stan jim před očima zmizel.
Sebastian byl naštvaný a mrzelo ho, že se nezeptal líp a její odpověď ho tlačila v hlavě tak moc, že se nedokázal soustředit na nic jiného.
"Budeme hledat," Řekla Coco rozvážně. "ale jako první se musíme dostat z města."

Hned jak se vrátili do hradu přispěchal k nim sloužící v červeném oblečení a řekl, že za chvíli budou obědvat s králem.
"Přijďte v čas do jídelního sálu." Ukázal na dveře vpravo. Pak rázně odešel.

P.S.: Jestli najdete chyby moc se omlouvám. Taky vám připadá, že některé části jsou moc zkrácené? Možná je ještě někdy přepíšu.
-Coco
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jacqueline*) Jacqueline*) | Web | 3. června 2012 v 15:46 | Reagovat

Úžasný! Dobře se mi to čte ;))

2 Kulka Střelená ;D Kulka Střelená ;D | Web | 3. června 2012 v 16:31 | Reagovat

krásný , kdy bude 3. kapitola ? :D :D :D
PS. použila jsi moji "smyčku" času v 1 větě :´)

3 raspberry raspberry | Web | 4. června 2012 v 18:11 | Reagovat

Fantasy normálně nečtu, ale tohle mě baví. Přečetla jsem to celé najednou. :D Jinak, jak jsi přišla na jméno Klacek? Přišlo mi to vtipné, když se tak jmenoval ten kluk. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.